Hlavní nabídka
LEGENDA O RYTÍŘI PAVLÍČKOVI
Omnia tempus habent
Legenda o rytíři Pavlíčkovi se váže ke dvěma mužům téhož křestního jména a to k zemanu Petru Pavlovi, zbrojném muži vojska Jiřího z Kunštátu a Poděbrad a jeho synu, též Petru, ale zvanému Pavlíček.
Zeman Petr Pavel starší procházel s vojskem Jiřího z Kunštátu a Poděbrad husitskými boji na straně neradikálních kališníků. Byl to muž vzrůstu neobyčejného, ramenatý, silných svalů. V mnoha řežích si dobře vedl a často chválen velitelem býval. Však v jednom boji štěstí se od něho odvrátilo a zle na noze byl porubán. Pro tuhý kořínek nakonec se ze zranění vykřesal, ale o nohu přišel. Tehdy uchýlil se na majetky Jiřího z Kunštátu a Poděbrad a to do Moravské Třebové. Jako dík za jeho službu byla mu propůjčena půda v Undangs k zbudování poplužního dvoru.
Petr si poplužní dvůr skromný zřídil, a byl tam pokorně živ a syna svého dobře vychovával. Ve zbrani ho vycvičil i na koni jezdit, a když hoch odrostl, do Moravské šel k purkrabímu za páže.
Tam měli za krátko hnědovlasého hocha všichni rádi. Ke všem byl uctivý, věrný a ochotný. Službu svou konal dobře a prospíval v ctnostech, které krášlit měli pravého rytíře. Nikdo neřekl mu jinak než mladý Pavlíček, přec syn starého Pavla z Undangs či Udánek po česku. Také u kněze minority latině se učil, a ve hře na loutnu zpěvák potulný, který přes zimu našel útulek na hradě, byl mu učitelem.
Při všem tom milý Pavlíček, pořád touhu tajnou živil, do světa zajít, do širokého, dalekého, cizí země vidět a bohatství nabýt, aby svým rodičům pomohl.
Svěřil se konečně otci a ten hocha nezdržoval.
„Počkej jen na jaro,“ povídá mu, „potom tě vypravím. Čím víc ve světě uvidíš, tím lépe pro tebe. A ostruh rytířských v cizí službě můžeš sobě získat.“
Po dlouhé zimě, Pavlíčkovi se zdála k nepřečkání, konečně přišla jarní pohoda. Hned se Petr chystal na cestu. Od otce dostal nové šaty, hnědáka bujného v pěkném postroji, dobrý meč a trochu stříbra na cestu. Petr opásal se mečem, loutnu pěknou na šňůře přes rameno pověsil a loučení přetěžké nastalo.
Mamička plakala, ale otec synka chválil.
„Kdo nikde nebyl, ničeho nezkusil, za málo stojí. Ať jen jede. Však vše má svůj čas a jako je nyní čas loučení, přijde i čas shledání. Jen jdi a získej si svou slávu, a najdi svou správnou cestu. Poznáš, kdy přijde okamžik, že nejde jinak než vrátit se domů, a pak se nám navrať synu.“
Zlíbal syn rodičům ruce i tvář, na koně vyskočil a vyjel ze dvora. Jel mezi poli cestou zelenou, kde sedmikrásky z trávy se tlačily a včely přičinlivé pilně nektar sbíraly a v košnice, své slaměné domovy nosily. Když vjel na vršek před lesem, koně zastavil, naposledy pohleděl na překrásnou zem svou rodnou. Slzy mu steskem vytryskly v očích, ale setřel je, koně pobídl a vjel do lesa.
V jeho klenbách zelených jel dlouho. Když k večeru z lesa vyjel, nový svět otevřel se před ním. Širý, široký kraj se tu táhl, zelené a hnědavé lány polí, mezi nimi rozsazeny bíle hrady a drobné tvrze a vesničky obalené mladou zelení stromového listí. Vzadu na obzoru lesy se prostíraly modravé a za ty právě sluníčko zapadalo v tu stranu, kam Petr do světa mířil.
A mládenec vesele cestoval za štěstím. Noclehoval na hradech, v tvrzích, ve vsích i ve městech.
Všude rádi viděli panoše švarného, dobrého zpěváka. Hostili ho a drobné peníze na cestu dávali. Neměl on nikde nouze, veselý byl a vesele cizím krajem projížděl. Jen při vzpomínkách na domov, a to bylo nejčastěji, když večer k spánku uléhal, zajala ho teskná nota. Ale hned si připomínal, proč vyjel a na otcova slova myslil, že vše má svůj čas.
Když bral se německým krajem, všude bílé květy rozkvetlých stromů třešňových podél cest. Potkával Pavlíček někdy těžké povozy nákladní, staré zbrojnoše, krajánky, pány a rytíře na koních i žebravé mnichy v celých zástupech. A zas jel někdy celé dny, co živé duše na silnici neuzřel. Rád přidal se k mladému krajanu, jenž stejným směrem a za stejným cílem světem jel, k mladému panoši Janu z Klatov. Však ve dvou se světem lépe prochází.